Dějiny psychologie




Yüklə 186.5 Kb.
səhifə1/4
tarix25.04.2016
ölçüsü186.5 Kb.
  1   2   3   4

Dějiny psychologie



Předvědecká etapa (str. 3)

1. Etapa: téma duše

Antika (6. stol. př.n.l. – 5. stol.n.l.) (str. 4)

Sokrates (469 – 399 př.n.l.)

Platón (427 – 347 př.n.l.)

Aristoteles (348- 322 př.n.l.)

Středověk (5. stol. – 15. stol.) (str. 6)

Sv. Augustin (4 – 5 stol.)

Tomáš Akvinský (1226 – 1274)
1.1 Etapa: téma vědění
Racionalismu (str. 7)

Descartes (1596 – 1650), dualismus

Baruch Spinoza, monismus (1632 – 1677)

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 – 1716), pluralismus
Empirismus (str. 8)

John Locke (1632 – 1704)

Thomas Hobbes (1588 – 1679)

Asocionismus (str. 9)

David Hartley (1705 – 1757)

David Hume (1711 – 1776)

Francis Bacon
Mechanický materialismus (str. 9)

J. de La Metrie
18. – 19. stol. (str. 10)

J. A. Komenský (1592 – 1670)

Johan Friedrich Herbart (1776 – 1841), herbartismus

Herbert Spencer (1820 – 1903)

Vědecká etapa (str. 12)
2. Etapa: psychologie jako vědní disciplína
Experimentální psychologie (str. 12)

W. Wundt

Edward Bradford Titchener (1867 – 1927)

Herman Ebbinghause (1850 – 1909)

Robert Charles Darwin (1804 – 1882)

Francis Galton (1822 – 1911)

Alfred Biné (1857 – 1911)

Stanley Hall (1844 – 1924)

J. E. Purkyně (1787 – 1869)
Reflexologie (str. 14)

Ivan Michailovič Sečenov

Ivan Petrovič Pavlov (1849 – 1936)

Vladimír Michailovič Bechtěrev

Reaktologie (str. 15)

Konstantin Nikolajevič Kornilov



Počátek 20. stol. (str. 16)

První spor

Behaviorismu 1912 (str. 16)

John Broadson Watson (1878 – 1958)

W. J. Hunter

A. P. Weiss

Neobehaviorismus 30. léta USA (str. 17)

Edward Chace Tolman (1886 – 1959)

Clark Leonard Hull (1884 – 1952)

John Dollard (1900 – 1980)

Neal E. Miller (1909)

Operacionalismus (str. 18)

B. F. Skinner (1904 – 1990)


Druhý spor

Hlubinná psychologie (str. 19)

Sigmund Freud (1856 – 1939)

Analytická psychologie (str. 22)

Carl Gustav Jung (1875 – 1961)

Individuální psychologie (str. 23)

Alfred Adler (1870 – 1937)

Kulturní psychoanalýza (str. 24)

Karen Horneyová (1885 – 1952)


Třetí spor

Tvarová psychologie (str. 25)

Max Wertheimer (1880 – 1943)

Wolfgang Kohler (1887 – 1967)

Kurt Lewin (1890 – 1947)

Barta Vasilijevna Zeiarniková (1900 – 1988)

Karl Buhler
Humanistická psychologie (str. 27)

Carl Ransdom Rogers (1902 – 1987)

Abraham Harold Maslow (1908 -1970)

Viktor Frankl (1905 – 1997)

Kognitivní psychologie (str. 29)

G. A. Kelly (1905 – 1967)

Transpersonální psychologie (str. 29)

Stanislav Grof (1931)


Předvědecká etapa vývoje


  • dlouhou dobu především spekulace a mýty, které měly kauzálně objasnit pozorované

a tušené jevy

  • toto historické období trvalo od starověku jako „prehistorická“ fáze vývoje psychologie po staletí

  • součástí filozofie - filozofická psychologie, kde převažuje spekulace nad empirií

  • dějiny filozofické psychologie jsou v podstatě dějinami pojmu a problému duše („psyché“)

Zkoumala:



  • podstatu duševna a jeho vztahu k tělu, hmotnému bytí, okolnímu světu

  • konkrétní duševní jevy, procesy a projevy

  • vytvářela pojmy k třídění a shrnutí zkušenostního materiálu



1.etapa: téma duše

  • psychologie = věda o duši, učení o duši


Duše

  • byla pojímána jako zvláštní metafyzická danost, jako složitá substance:

která je výsledkem stvoření

je věčná

případně je smrtelná a zaniká s tělem, k němuž patří


  1. materiální

  • zaměření na anatomickou stavbu a neurofyziologické a biochemické děje

  1. nemateriální

  • snaží se vyložit smyslově nepostihnutelné stránky a jevy lidské bytosti a jejího života


Antika
Sokrates (469-399 př.n.l )

  • „snesl filosofii z nebe na zem“

  • již nepátral po původu a příčinách světa, ale zabýval se záležitostmi člověka a společnosti……

  • cílem výchovy není zdatnost v sebeuplatnění, ale zdatnost mravní = „ctnost“

  • neosobuje si právo poznání („vím, že nic nevím“)

  • každý člověk má dle něj vnitřní hlas (daimonion) = svědomí

  • učí rozmluvou, chce vzbudit touhu po sebezdokonalení

  • nabádal pro bádání, cílem bylo správné jednání: „poznání dobra nutně vede k jeho chtění


,,Nejvyšším statkem člověka je jeho duše, proto hlavní snahou má být péče o její utváření.“


Platón (427-347 př. n.l)

  • podobenství o jeskyni

  • Platónovo učení je vrcholným projevem idealismu v antické filozofii

  • ostře vyhraněný dualismus je jedním z hlavních rysů jeho nazírání člověka (tělo a duše) i světa (rozlišování dvou říší)

  • duše je nesmrtelná substance připoutaná k tělu, její pravý život je mimo ně, ve světě idejí a po návratu do našeho těla se rozpomíná

Rozlišoval dvě říše:

- vezdejší časoprostorový svět smyslově vnímaných jevů

- nadsmyslový svět nehmotných idejí, jsoucí mimo čas a prostor

Smyslové poznání (doxa) je klamné.

Pomíjivý je i smyslově vnímatelný svět, svět jevů, který nás obklopuje.

Je to jen matný odraz skutečně, objektivně existujícího světa idejí.


Předměty viditelného, smyslového světa jsou jeho nedokonalým odleskem, napodobením.

Ideje čili pojmy jsou našemu vědomí vrozeny, zkušenost je pouze osvětluje a odhaluje v logických soudech.


Všechno naše poznání je jen vzpomínkou (anamnéze) na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních.

Ideou idejí je idea nejvyššího dobra.

Cílem člověka je osvojit si nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa.

Tři složky duše:

= prvý propracovanější pokus o rozlišení vrstev psychiky
- vyšší - rozumová milovná vědění

- střední vznětlivá milovná vítězství a cti

- nižší žádostivá chtivá zisku

Duše má podle Platóna tři části:



  1. myšlení (je v hlavě – je jedinou nesmrtelnou částí duše)

  2. vůli (cit se nalézá v hrudi)

  3. žádostivost (má své místo v podbřišku, pudovost)


Aristoteles (384 - 322 př. n. l.)

  • první „ učebnice“ psychologie O duši

  • je to první pokus o psychologickou soustavu


O duši

  • v úvodu přehled a kritika dosavadních názorů na duši

  • duše a tělo jsou podle něj dvě stránky jedné podstaty

  • ačkoliv se duše odlišuje svou nehmotností od těla, tvoří s ním nedělitelnou jednotu a jeden bez druhého nemohou existovat

  • duše je „entelechií“ těla, tj. dává mu život („hýbe jím“), zahrnuje v sobě účel

  • život zahrnuje i vnímání, myšlení, cítění a další psychické funkce spolu s funkcemi fyziologickými, jako je např. pohyb, dýchání a další

  • duše je formujícím činitelem (morfé) realizujícím možnosti obsažené v látce (hylé)

  • organismus bez duše by byl jen beztvarou hmotou, obsahující jen možnost života

  • mohu tělo a duši oddělovat v mysli, ale ve skutečnosti existují jako jednota

  • za sídlo duše pokládal srdce

Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (psyché, anima). Ta může být podle Aristotela trojího druhu:



  1. vegetativní

  2. vnímavá

  3. rozumná



  • myslící duše obsahuje rozum umožňující skutečné poznání a ušlechtilý cit, které tvoří nejvyšší duševní funkce




  • za základní funkce duše považuje Aristoteles:

    1. vyživování a rozmnožování

    2. pohyb, vnímání a cítění

    3. myšlení a jednání



Středověké pojetí


  • duše ovládla zejména křesťanská ideologie

  • Patristika ( 1-8 stol.) a scholastika ( 9-15. stol.)

  • starověký a středověký pohled na člověka se dá stručně shrnout tak, že je chápán jako na bytost, která je tvořena tělem, rozumem, citem, vůlí a duší


Sv. Augustin (4-5 stol)

  • obrátil pozornost křesťanů od abstraktních spekulací k problémům člověka a prohlásil, že hledaje Boha, nalezl jej posléze v sobě (křesťanský introspekcionalizmus)

  • chce poznávat jen duši a Boha

  • v člověku je obsažen celý svět, tedy i Bůh

Nehmotná a nesmrtelná duše má tři mohutnosti



  1. paměť

  2. myšlení

  3. vůli


Scholastika

  • tvořila hlavní proud středověkého filozofického myšlení, odmítala empirické zkoumání a nezabývala se přírodou

  • zabývala se teoretickým spekulováním

  • velké úsilí bylo věnováno problému abstraktních pojmů, kterým se již zabývali Sokrates, Platón i Aristoteles

  • Boj o univerzálie



Tomáš Akvinský (1226 - 1274)

  • největší myslitel této epochy

  • dílo „Suma teologická“ je encyklopedií katolické filozofie a teologie

  • racionalistický a přísně logický systém je podstatným znakem díla sv. Tomáše

  • „byl velkým osvoboditelem intelektu, „ „ „usmířil náboženství s rozumem

  • předpokládá, že člověk byl stvořen Bohem

  • má nehmotnou a nesmrtelnou duši, která však dokonalosti dosáhne až spojením s tělem, s kterým tvoří přirozenou jednotu

Duše má tři složky:



  1. vegetativní

  2. senzitivní (vznikají společně s tělem)

  3. intelektuální (vštípenou Bohem)

  • víra (pravda zjevená) nikdy nemůže dojít do rozporu s věděním (pravda přirozená)

  • je mezi nimi harmonie

  • „ Pravda může být jen jedna, neboť pochází od Boha“
  1   2   3   4


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azrefs.org 2016
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə