Barma – země tisíců mnichů, úsměvů a kastrůlků




Yüklə 18.89 Kb.
tarix20.04.2016
ölçüsü18.89 Kb.
Barma – země tisíců mnichů, úsměvů a kastrůlků

Dostali jsme víza! To není možné! Psal se říjen 2007 a v Barmě, jednom z nejchudších států jihovýchodní Asie, právě skončila takzvaná šafránová revoluce. Bohužel neúspěšně. Protesty v Barmě na konci září roku 2007 byly vyvolány především extrémním zdražením pohonných hmot, k němuž tamní vojenská vláda přistoupila v polovině srpna.


Hlavním cílem však bylo volání po obnově demokracie v jedné z nejtužších diktatur světa. Tyto největší protivládní protesty za posledních dvacet let, vedené buddhistickými mnichy, ke kterým se přidala i široká veřejnost, armáda tvrdě potlačila a několik desítek lidí při zásahu zahynulo. Po demonstracích následovala rozsáhlá vlna zatýkání. V otřesných podmínkách barmských věznic je v současné době drženo více než 2100 politických vězňů, v domácím vězení zůstává i vůdkyně opozice Aun Schan Su Ťij. Aby toho jeden z nejchudších států světa neprodělal málo, zasáhl ho v květnu roku 2008 cyklon Nargis. Tato katastrofa si vyžádala kolem 130 tisíc obětí na životech a až 2,5 milionu lidí se ocitlo ve stavu nouze. I v této chvíli se vojenská junta „vyznamenala“ a dlouhou dobu bránila vstupu humanitárních organizací do země.
Chtělo se mi tam jet i nechtělo. Chtěla jsem poznat zemi, o které máme jen málo informací a pouze mlhavou představu, „jaké by to tam mohlo být“. Na druhou stranu jsem nechtěla dát jediný kyat (barmská měna) do kapsy vládnoucí junty. Nejrůznější poplatky, vysoké daně z ubytování, vstupy do buddhistických chrámů či státní aerolinky jsou jedním z malých, ale jistých příjmů do chatrného rozpočtu vládnoucích generálů. Zvědavost nakonec přece jen zvítězila, a tak jsme po menších problémech (letecké společnosti tou dobou pochopitelně rušily mnoho letů) seděli v brzkých ranních hodinách v malém letadle společnosti AirAsia a směřovali z thajského Bangkoku do bývalého hlavního, ale stále největšího města Barmy, Rangúnu. Barmská generalita nyní sídlí v Najpjidu. V Barmě (v současnosti nazývané Myanmar, eventuálně Myanma) jsme měli strávit měsíc (nebylo to mnoho, ale lepší než nic).
Přivítal nás vlhký a teplý vzduch velkoměsta a za několik hodin i dvě igelitové tašky kyatů. Vyměnit dolary se dalo pouze na dvou třech místech země a jediná bankovka byla „tisícikyatovka“ (něco málo přes dolar). Takže jsme ze začátku ani nevěděli, kam tolik bankovek poskládat. Naštěstí je Barma, ač se to mnohým může zdát zvláštní, jednou z nejbezpečnějších zemí světa. Batohy si zde můžete odložit v podstatě kdekoli a v pořádku je na shodném místě i najdete. Ke konci našeho putování jsem se cítila tak bezpečně, že jsem si na dálkových cestách autobusem při občasných zastávkách nechávala na sedadle opravdu vše. Tedy kromě fotoaparátu, neboť k fotografování je toho v Barmě neskutečně mnoho: Rangún s nejznámější pagodou Šweitigoum, nejdelší týkový most na světě poblíž Mandalaje, horské kmeny okolo Kalawu, stovky pagod v Baganu, zajímavé kačjinské vesnice okolo Myisťiny, socha „Čtyřsedícího“ Buddhy v Bagu, práce slonů v pralese okolo Bhama, kde tato zvířata tahají stovky kilogramů vážící týkové klády, jezero Inle se svými zvláštnostmi, plovoucími ostrovy rajčat a rybáři pádlujícími vestoje nohou, poutní místo v Kyaiktiyo – obrovský pozlacený kámen s pagodou na svém vršku balancující na hraně skály – či zemědělství nejen v horské oblasti kolem městečka Heho, kam bratranci Veverkové ještě nedorazili.
Velmi jsem se těšila také na hory, respektive severní část Barmy, kam zasahuje jedno z pásem Himálaje. Možnost, že se nám do této zakázané části Barmy povede podívat, však byla malá. Téměř všechny pohraniční oblasti jsou pro cestovatele, ale i běžné občany Barmy uzavřené. Svoboda pohybu je zde velmi omezená, pro místní však mnohem více než pro turisty. Zaprvé na jakékoli cestování nemají peníze a zadruhé i pouhé navštívení příbuzných je značným byrokratickým počinem. Například při cestě za rodiči by hodný syn musel nejprve vyplnit formulář, kam a proč jede, čekat, zda mu cesta bude schválena, a poté by ani u vlastních rodičů nemohl přespat. My jsme tolik omezováni nebyli, i když check-pointů (hlídky na silnicích) jsme absolvovali bezpočet. Stejně tak byla monitorována i naše cesta. Často se stalo, že „místní“ již věděli, že přijedeme, kde přesně jsme předtím byli... Občas za námi dlouhé kilometry jeli „muži v zeleném“.
Kdybych měla odpovědět na otázku, co mě na Barmě zaujalo nejvíce, neváhala bych ani sekundu. Jednoznačně její lidé! S tak přívětivým, usměvavým a přátelským národem jsem se na svých cestách snad ještě nesetkala (Mongolové mi, doufám, prominou). V podstatě ani nejde o jeden národ. Obyvatelstvo Myanmaru je tvořeno mnoha etnickými skupinami – Barmánci, Šanové, Karenové, Arakánci či Monové. Především v severní a střední Barmě, kde na turisty nejsou vůbec zvyklí, byla setkání s místními velmi přirozená a bezprostřední. Škoda jen, že jsme, kromě několika základních výrazů, neuměli tamní jazyk, angličtina zde není rozšířená. Naštěstí se téměř v každé vesnici našel nějaký člověk (vnuk po zbloudilém vojákovi z druhé světové války), místní intelektuál či vzdělaný mnich, který nám poradil, pomohl a se kterým jsme si mohli zajímavě popovídat. Samozřejmě řeč těla na řadu přišla také velmi často.
Druhou odpovědí by bezpochyby bylo „mniši“. Ti jsou srdcem Barmy. Čekala jsem starší konzervativní pány, na které se budeme zpovzdálí tiše dívat a jež se budeme nenápadně pokoušet fotit. Jaký omyl! Pohlední mladíci v šafránových látkách umně omotaných kolem těla se s námi sami pouštěli do hovorů, zvali nás do klášterů, ukazovali své místnůstky. „Tady pod postelí mám skryté rádio na poslech BBC,“ potutelně se chlubil mnich z kláštera nedaleko Mandalaje a vytahoval starý tranzistorák omotaný provázkem, aby vůbec držel pohromadě. Nad postelí měl pověšený plakát se spoře oděnou krasavicí. Jednou mi dva mniši pomáhali vylézt na pagodu za jejich klášterem. „Ale vy se přece nemůžete dotýkat ženy, nebo ano?“ se zvědavostí jsem se zeptala. „No, když si přestavuji, že jste moje sestra, tak to nevadí,“ usmál se na mě pohledný mladý mnich a odplivl si vyžvýkaný betel.
Třetí odpovědí by bylo: „úsměvy místních lidí i mnichů“. Ty mi dlouho zůstanou v paměti. Neboť lidé, kteří strádají hladem, nesvobodou a žijí desítky let pod vojenskou diktaturou, a přesto umějí být šťastní, umějí se smát a užívat si života, jsou mi velkým vzorem a podporou.
Čtvrtou odpovědí, již trochu pod čarou a s nadsázkou, by bylo slovo „kastrůlky“. Vidět jsme je mohli všude, kovové, lesklé – unifikovaná výroba, bohužel možná čínská. Lidé si v nich nosí obědy do práce, na pole, do chrámu po motlitbách. Některé šťastné děti zase obědy do školy. Nezřídka jsme s nimi viděli i mnichy.
Myanmar – země tisíců mnichů, úsměvů i kastrůlků. Pro většinu neznámý stát někde v jihovýchodní Asii. Pro mě však překrásná země plná přírodních, kulturních, duchovních i lidských krás, která si jistě zaslouží lepší budoucnost.
Boxíky

Původní název tohoto státu je Myanma. Britové ho za své nadvlády (Myanma byla anglickou kolonií) přejmenovali podle hlavní etnické skupiny Barmánců na Barmu. Od roku 1989 je oficiálním názvem opět Myanma. Britové pro lepší výslovnost přidali „r“, a tak je Myanmar v současnosti oficiálním názvem této země, ještě přesněji se tato země nazývá Myanmarský svaz.


Myanmar v číslech:

Poloha: JV Asie

Sousední země: Bangladéš, Thajsko, Čína, Indie, Laos

Hlavní město: Najpjido (Nay Pyi Daw/Pyinmana) – do listopadu 2008 to byl Rangún

Rozloha: 678 000 km2

Počet obyvatel: 50 milionů (2006)

HDI (Index lidského rozvoje): 0,585 (135. na světě, ze 179)

Náboženství: buddhisté 89 %, křesťané 5 %, muslimové 4 %, natové


Autor: Mgr. Jana Troupová


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azrefs.org 2016
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə