Bakalářská práce




Yüklə 0.5 Mb.
səhifə1/10
tarix25.04.2016
ölçüsü0.5 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10
MASARYKOVA UNIVERZITA V  BRNĚ

Fakulta sociálních studií


Katedra politologie

Srbský stranický systém

Bakalářská práce


David Dvořáček


Vedoucí práce: PhDr. Věra Stojarová, PhD.


UČO: 51761

Obor: POL – MVZ

Imatrikulační ročník: 2004 Kroměříž, 2007

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouze za využití uvedené literatury a zdrojů.


David Dvořáček
V Kroměříži 21.05. 2007

Z celého srdce děkuji p.t. Věře Stojarové za její podněty, vstřícnost a kritický přístup při tvorbě této mé bakalářské práce a velmi si cením času, který mi věnovala. Zvláště děkuji za velkou ochotu a nezměrnou trpělivost, kterou mi věnovala.



OBSAH

1. Úvod

4

2. Stručná charakteristika Republiky Srbsko

6

3. Srbské politické strany

11

3.1 Socialistická strana Srbska

11

3.2 Demokratická strana

19

3.3 Srbské hnutí obnovy

23

3.4 Srbská radikální strana

25

3.5 Demokratická strana Srbska

27

3.6 Nové Srbsko

29

3.7.G17Plus

32

3.8 Sociálně demokratická strana

33

3.9 Občanský svaz Srbska

34

3.10 Liberálnědemokratická strana

36

3.11 Sociálnědemokratická unie

37

3.12 Liga sociálních demokratů Vojvodiny

37

3.13 Volební koalice

39

3.14 Marginální politická uskupení

40

3.15 Politické strany etnických menšin

43

4.Analýza srbského stranického systému

44

4.1 Aplikace Linzovi teorie autoritativních systémů - Srbsko 1990-2000

44

4.2 Zařazení politických subjektů podle jednotlivých štěpení

49

4.2.1 Štěpící linie personální

49

4.2.2 Štěpící linie monarchistická: Orientace monarchistická – republikánská

50

4.2.3 Štěpící linie náboženská: Orientace církev -stát

50

4.2.4 Štěpící linie socioekonomická: Orientace dirigistická – neoliberální

50

4.2.5 Štěpící linie formy vlády: Orientace autoritářská – demokratická

51

4.2.6 Štěpící linie nacionální: Orientace velkosrbská – prozápadní

51

4.2.7 Štěpící linie topologická: Orientace centrum – periferie

52

4.3 Užití teoretických přístupů k stranickým systému na srbský stranický systém

52

4.3.1 Duvergerova klasifikace

52

4.3.2 Podle velikost stran a formování koalic

54

4.3.3 Podle ideologické vzdálenosti

55

5. Závěr

57

Seznam použité literatury

59

Počet znaků včetně mezer: 121.206

1. ÚVOD

Předložená bakalářská práce „Srbský stranický systém“ je určena k popisu a rozboru vzniku a proměn srbského vícestranického systému.

Téma je pro mne zajímavé především ze tří důvodů: Prvým je samotné rozšíření vědomostí o politické scéně v této středně velké evropské zemi. Politické děje v Srbsku totiž v posledních více než 20-ti letech velmi silně ovlivnily jak vývoj vnitřní jugoslávské politiky, tak později celou oblast Balkánu. A šířeji vzato působily na formování jednotlivých národních politik v oblasti bezpečnosti a zahraničních věcí a způsob řešení jugoslávské a v současnosti i kosovské otázky je předmětem silných sporů. Druhým důvodem je, že srbská politika stále může být znovu nositelem idejí nebo činů, které by mohly znovu rozpoutat násilné řešení situace, především v oblasti Kosova, ale nelze vyloučit ani působení na další státy oblasti, z nichž mnohé mají početné národnostní či náboženské menšiny (v tom hlavně Makedonii, Albánii, Bosnu a Hercegovinu). A konečně řešení kosovské a tedy svým způsobem i srbské otázky může být precedentem i pro další státy. Třetím důvodem je fakt, že stabilita a strukturace politické scény v Srbsku může působit na jeho (ne)vstup do NATO a EU.

Svým rozsahem se má práce pokouší být i částečným zaplněním mezery, kterou vůči ní má česká politologická literatura. Současné množství informací dostupných v českém jazyce o této problematice je jednak rozdrobeno do menších, spíše encyklopedických textů a jednak do textů vztahujících se k parciální výseči srbské politické reality. Konečně ze studia českých sekundárních pramenů, vyplynulo, že postrádám ty, které by ať už deskriptivně či analyticky zkoumaly období posledních dvou – tří let.

K samotné struktuře této studie uvádím: V první části podávám sumář základních informací o Srbsku, abych ukázal společenský a historický kontext, v němž se stranický systém tvořil a vyvíjel. Druhá část se zaměřuje na popis jednotlivých politických stran s důrazem na ty, které měly vliv na politické dění. Strany národnostních menšin budou zmíněny jen okrajově, a to vzhledem k postavení jaké na politické mapě Srbska mají. V další části se pokouším o analýzu diverzity politických stran a o analýzu vzhledem k teorii stranických systémů. a především charakteristikou osobitých štěpících linií srbské společnosti.

Poslední částí je závěr, kde se pokouším provést shrnutí svých argumentů a predikci vývoje.

Konečně součástí práce jsou i přílohy obsahující data k výsledkům voleb, dataci důležitých událostí v Srbsku a biografickou poznámku o Slobodanu Miloševićovi.

Metodicky svou práci chápu jako případovou studii o časovém rozmezí 1992-2007. Z hlediska použitých pramenů a literatury lze použité zdroje rozdělit do tří skupin: Skupinu první tvoří politologická odborná literatura vztahující se k typologii politického stranictví a klasifikaci režimů. Dále do ní patří faktografické zdroje z dějin Srbska a souvisejících zemí. Konečně sem patří data čerpaná z údajů oficiálních srbských, evropských nebo vědeckých zdrojů.

Druhou a nejzásadnější skupinu tvoří převážně internetové prezentace jednotlivých srbských politických stran a státních institucí doplněné o sekundární prameny české provenience.

Konečně třetí skupina zahrnuje spíše doplňující zdroje k jednotlivostem, literaturu spíše subjektivního a žurnalistického ražení.

V konci tohoto úvodu bych chtěl stanovit hypotézy, které, věřím, získaná data a jejich vyhodnocení potvrdí.

Hypotéza č.1: Srbský stranický systém je dlouhodobě stabilní, konsolidovaný, vyprofilovaný a zajišťuje reprodukci politických elit.

Hypotéza č.2: Srbský stranický systém se stal plně soutěživým až po roce 2000.

Hypotéza č.3: Srbský stranický systém se počínaje rokem 2000 podobá stranickým systémům konsolidovaných (západních) demokracií.

Vzhledem k omezenému rozsahu je těžiště popisu stranického systému položeno na úroveň republikového parlamentu a děje na úrovni federálního parlamentu nebo lokální úrovni jsou zmíněny spíše jako doplnění.

2.STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA REPUBLIKY SRBSKO

Do roku 1990 vstupovalo Srbsko jako Socialistická republika Srbsko, součást šestičlenné Socialistické federativní republiky Jugoslávie, sestávající z republik Chorvatska, Slovinska, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Černé Hory a Srbska, fakticky doplněné o srbské autonomní oblasti Vojvodinu a Kosovo a Metochii.

Srbsko tvořilo největší a ekonomicky nejsilnější ačkoli nikoli nejvýkonnější část federace. Srbové jako národ tvořili jednak většinu v Srbsku a Vojvodině a jednak velké menšiny žijící povětšinou pohromadě v rozsáhlých územích Chorvatska, BaH a Kosova. Především Vojvodina tvořila vedle Slovinska nejrozvinutější část federace.

Významné menšiny tvořila maďarská ve Vojvodině, albánská v Kosovu, muslimská v Sandžaku a další menšiny, které však neosídlovaly homogenně koherentní území a nebyly dostatečně početné na to, aby měly územní nebo politické požadavky (Chorvati, Češi, Slováci, Rumuni, Makedonci).

Podle sčítání z roku 1991 Srbové tvořili pouze 57 % obyvatel autonomní provincie Vojvodina, přičemž vedle nich byli zastoupeni z celkové populace čítající 1.970 tis. obyvatel 57% Srbové, 17% Maďaři, 3,69% Chorvati, 3,2% Slováci, 1,77% Rumuni a dalších cca 15 národností. V Kosovu pak byla k uvedenému roku národnostní struktura přibližně (Albánci se odmítli sčítání 1991 účastnit) tato: 90% z 2,1 mil. obyvatel bylo cca 85% Albánců, 12 % Srbové a Černohorci. Z hlediska náboženství převažovalo pravoslaví, dále byly silně zastoupeny vyznání římsko-katolické (Vojvodina) a islám (Kosovo, Sandžak).1 Je třeba zmínit, že tím, že Srbsko patří do skupiny zemí s převažujícím pravoslavím, je toto vždy v jednotlivých zemích historicky spjato s cesaropapistickým pojetím církve, a tedy s přirozenou tendencí být církví národní (oproti univerzalistickému pojetí církve římskokatolické, jejíž centrum leží vně národních států).

Setrvalým rysem ekonomického a sociálního vývoje Srbska 1990 – 2000 byla trvale vysoká nezaměstnanost, která podle odhadu některých autorů dosahovala až 40% obyvatel Srbska (v Kosovu pak byla ještě vyšší). Nicméně oficiální čísla mohou také znamenat, že faktická nezaměstnanost byla nižší, protože velké množství populace se angažovalo v šedé a černé ekonomice.

Dalším rysem vývoje srbské společnosti v uvedeném období byla přetrvávající militarizace a rozšíření početního stavu policie. V době bosenské války a mezinárodního obchodního embarga byla společnost prostoupena personálními uniemi nejrůznějších úrovní, přičemž jednotlivé osoby v sobě spojovaly, jak postavení politické, tak i ekonomické, účast v polovojenských jednotkách a začasté i vliv či činnost kriminální2.

Dalším specifickým rysem politického systému Srbska byla existence značné svobody slova respektive tisku a zčásti i rozhlasových frekvencí. Už od konce 80.let byla srbská média formálně svobodná a neexistovalo de fakto tabu, které by jakákoli oficiální cenzura udržovala. Nicméně kádrová obměna, kterou provedl v polovině 80. let Slobodan Milošević a kterou i nadále držel především na úrovni státní televize jako nejvlivnějšího média, vedla do jisté míry k unifikaci názorů. Opozice měla sice své platformy na nichž mohla svobodně hlásat své názory, ale dosah byl především na přelomu a počátku 90.let zanedbatelný.

V politické propagaci se proti opozičním lídrům (Koštunica, Djindjić) používalo na Balkáně velmi hanlivé nálepkování za (údajnou) podporu ze strany homosexuálů3.

Přístup do státní televize se také stal hlavním požadavkem prvních větších nenacionalistických demonstrací v Srbsku, které se konaly 13.5.1990 v Bělehradu.

V červenci 1990 došlo k referendu, v němž Milošević prosadil většinou 97% z odevzdaných hlasů názor, že stávající parlament má být i ústavodárcem nové ústavy. Zcela tak neuspěla opozice, která žádala, aby novou ústavu přijal až parlament vzešlý z pluralitních voleb.

Nová ústava přijatá 28.9.1990 silně rozšířila rozsah prezidentských pravomocí a snížila pravomoci parlamentu. Pro volby naplánované na 9.12.1990 stanovil prováděcí volební zákon většinový princip. Vzhledem k roztříštěnosti opozice to bylo zvýhodnění pro Miloševićovi socialisty. Roztříštěnost opozice vedla i k rozmělnění jí poskytnutého času pro agitaci ve státní televizi. Opozice si demonstracemi v září 1990 vynutila jen okrajové změny v novém zákonu o politických stranách a přítomnost svých členů ve volebních komisích4.

Ve svobodné politické soutěži došlo v srbském politickém prostoru k prolínání dvou druhů politické imanence, a sice proudů ideologických čerpajících z modelů socialistického a projugoslávského a z proudů založených na mentalitě čerpajících z velkosrbského pojetí ve variantách monarchistických, náboženských a rasových.

Specifikem, které v první polovině 90.let utvářelo podmínky fungování režimu byla nepřítomnost liberální nenacionální složky. Také kádrová obměna, která v Srbsku proběhla nebyla výměnou elity nedemokratické za demokratickou. K výměnám na politických, mocenských a ekonomických stupních Srbska došlo v druhé polovině 80.let, kdy byla nahrazena (post)titovská elita elitou zcela oddanou osobě Slobodana Miloševiće. Na řízení státu se tak nepodíleli demokraté, ale kádry, oddané spíše pragmatické politice a slovně se hlásící (k právě proklamované) politice Miloševićově. Podstatná část široké vládnoucí elity pak mohla vyměnit svou příslušnost ke Svazu komunistů Srbska za legitimaci nástupnické organizace. V tomto smyslu je transformace komunistické strany identická se všemi státostranami bývalého východního bloku (mimo území SSSR a s výjimkou české KSČ-KSČM).

Politickými tématy byly především vysoká míra kriminality, vztah k EU a NATO, Kosovo, nezaměstnanost, privatizace, vztah k vlastní nedávné historii názorně vyjadřovaný přístupem k Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii se sídlem v Haagu. A konečně jistým tématem avšak kupodivu spíše menší nežli větší váhy bylo i státoprávní uspořádání s Černou Horou, vrcholící rozvázáním tohoto svazku černohorským referendem. V závěru uvedeného období to pak byla i otázka přijetí nové ústavy a otázka postavení Vojvodiny.

Ekonomický vývoj v letech 1990- 2000 vystřídal fázi propadu mezi lety 1990-93 doprovázenou propadem dináru, inflací a snížením životní úrovně, čemuž na vině bylo i to, že Srbsko profinacovávalo fungování a odboj srbské menšiny v Chorvatsku a BaH, dále nátlak západních bank na splácení dluhů, příliv uprchlíků a ekonomické sankce. Ekonomická stabilizace v letech 1993-1999 přinesla znovu mírné oživení doprovázené státními dotacemi velkým podnikům a zvyšování reálných příjmů obyvatelstva. Další sankce od roku 1998 spolu s bombardováním opět na čas umrtvili hospodářský růst. Období 2001 – 2005 lze charakterizovat jako dosažení a udržení makroekonomické stability a růst deficitu zahraničního obchodu. Reformy, které srbská vláda zavedla od r. 2001 konečně začaly dávat určité výsledky. HDP se za posledních 5 let zvýšil o cca 40 %, podíl soukromého sektoru dvojnásobně stoupl a nyní činní cca 60 %. Problémem zůstává vysoká nezaměstnanost, která na podzim 2006 překročila 28 % tj. cca 932tis osob. Nezaměstnanost je zcela jistě problémem číslo jedna, v roce 1997 bylo nezaměstnaných 750tis, o rok později 736tis a roce 2000 „pouze 722tis. Inflace je vysoká a pohybuje se mezi 13 a 19 %.5

Mise MMF došla k závěru, že základní problém leží v pomalé dynamice procesu restrukturalizace hospodářství. Nutný je podle ní rychlejší a rozhodnější proces restrukturalizace velkých družstevních a státních společností. Restrukturalizace hospodářství má základní význam, vzhledem k tomu, že tyto společnosti zaměstnávají nadále 40 % všech zaměstnanců a při tom se jedná o firmy, které zaznamenávají velké ztráty, přijímají značné subvence a překážejí vstupu produktivnějších firem na srbský trh. Celá 90.léta byla ve znamení poddimenzovaných investic do infrastruktury, protože finanční prostředky šly jednak ve formě sociálních transferů přímo obyvatelstvu a jednak Srbsko neslo zátěž profinancovávání svých spojenců především v BaH. Další zátěž představovalo financování rozsáhlého represivního aparátu, subvence velkým podnikům směřující k udržení co možná nejvyšší zaměstnanosti a konečně značnou škodu utrpělo Srbsko i vlivem bombardování ze strany NATO. Značnou zátěž způsobuje dluhová služba, která má kořeny už v 70.letech 20.st. Nicméně zahraniční dluh Srbska se snížil čtyřnásobně ze 117% HDP v roce 2000 na 25% v roce 20056.

V oblasti Vojvodiny došlo mezi lety 1991 a 2002 k relativnímu snížení podílu obyvatelstva maďarské a nárůstu srbské národnosti, což vyplývá pravděpodobně z usazování uprchlíků z jiných částí bývalé Jugoslávie7.

Současné národnostní složení na Kosovu je prakticky homogenní. Srbů zde žije cca 5% (do 125 000), přičemž obývají kompaktní území severního Kosova při hranicích se Srbskem. Došlo k vysídlení cca 120 tis obyvatel srbské národnosti z území Kosova. Tato demografická revoluce, která probíhala již dříve a souvisela s vyšší natalitou albánského obyvatelstva8.

Údaje o náboženské příslušnosti obyvatel Srbska z roku 2002: 85 % pravoslavní, 5,5 % katolíci, 3,2 % muslimové, 1 % protestanti, 5,3 % ostatní.

I nová ústava z podzimu 2006 zůstala u jednokomorového 250-ti členného parlamentu voleného ve 20-ti volebních obvodech poměrným systémem.

Rychlost s níž byla přijata nová ústava a podle níž byly vypsány volby hned na leden 2007 mohla souviset s přáním politických lídrů být (z)voleni před zveřejněním plánu emisara OSN na budoucí status Kosova, očekávaný a skutečně zveřejněný měsíc po volbách, respektive s předpokladem západních politiků, že zveřejnění plánu v původním termínu by posílilo radikální nacionalisty.

Hlavními tématy parlamentních voleb v lednu 2007 byl odklon od nacionálních a politických problémů – s výjimkou statutu Kosova – k ekonomice, korupci. S výjimkou SRS všechny relevantní strany mají jako svůj cíl členství Srbska v EU, ale liší se v akcentu toho, co je nutné udělat a o čem by se mělo jednat. Tématem byla i míra kooperace s mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, respektive střet zda soudit doma či vydávat do zahraničí.

Lídr nejsilnější SRS očekával bezprostředně po volbách opoziční roli. Teoreticky bylo možných několik variant většinových koalic i menšinových vlád. Nicméně rozhovory o složení vlády trvaly bezmála 4 měsíce bezvýsledně. Nebyly vyloučeny ani předčasné volby ještě v roce 2007. Prezident Tadić požadoval pro svou stranu úřad premiéra, DSS-NS zase usiluje o to, aby pod její kontrolou zůstaly bezpečnostní složky.

7.5.2007 byl do čela parlamentu zvolen Tomislav Nikolić, což signalizovalo možnost vzniku vlády DSS-NS a SRS s možnou podporou či účastí SPS.

11.5. přijali Tadić a Koštunica, k nimž se později připojil i předseda G17 plus, dohodu, že agenda tajných služeb, polici, obrany a vnitra se rozdělí mezi prezidenta, nestranickou kandidátku DSS a ministerstva řízená DS. Na to odstoupil Nikolić z funkce předsedy parlamentu. Nová vláda složená získala 15.5.2007 důvěru, a to v poslední možný den daný ústavou jako termín, jehož nedodržení by znamenalo povinnost vypsání nových voleb.9



3. SRBSKÉ POLITICKÉ STRANY

  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azrefs.org 2016
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə