Adolfov adolfsgrün = Adolfova paseka nebo novina Osobní jméno Adolf je původu germánského PhDr. Antonín Profous (* 1878 Libanice u Chrudimi † 27. 1953 Praha) středoškolský profesor a toponomastik • hraniční Černý potok




Yüklə 40.21 Kb.
tarix22.04.2016
ölçüsü40.21 Kb.
ADOLFOV
Adolfsgrün = Adolfova paseka nebo novina... Osobní jméno Adolf je původu germánského... PhDr. Antonín Profous (* 2. 1. 1878 Libanice u Chrudimi - † 27. 3. 1953 Praha) - středoškolský profesor a toponomastik • hraniční Černý potok (Schwarzbach) s Černým křížem (Schwarzes Kreuz) z r. 1785, kde havaroval poštovní vůz (foto: sobota 2. 10. 2010) • bývalá hospoda ‘U Města Drážďan’ • nyní většinou rekreační objekty (pátek 17. 9. 2010) - M. ‘Pekky’ Bouška
P9179754.JPG - kvůli cedulím, značení a popelnici nešlo fotit z původního stanoviště, místo myslivny (přibližně) jedna z chat...’ - foto: Milan ‘Pekky’ Bouška (pátek 17. 9. 2010)
hrabeukaple1.jpg - pan hrabě u telnické kaple

Adolf Benno, hrabě von Ledebur-Wicheln (* 14. 6. 1812 Křemýž - † 20. 10. 1886 Křemýž) - zakladatel Adolfova v Krušných horách, doživotní člen panské sněmovny - Syn hraběte Augusta Clemense Engelberta von Ledebur-Wicheln (* 16. 12. 1772 - † 26. 8. 1846) a Marie Theresy von Hartig (* 10. 8. 1784 - † 1830) a majitel všebořického panství založil v r. 1833 na hřebenu východních Krušných hor pro ubytování zaměstnanců (jakož i vlastních lesních dělníků) pracujících na stavbě zdejší silnice osadu Adolfov (Adolfsgrün), jež je teď součástí Petrovic. V Telnici (Adolf von Ledebur auf Tellnitz) - směrem na Nakléřov - stával lovecký zámek Ledeburů (zůstala jen kaple ve stráni) z r. 1832, jehož výstavba víceméně souvisela s těžbou hnědého uhlí (bylo tu objeveno v r. 1740), do které se hrabě vehementně zapojil. V okolí se nacházely doly Albín, Ferdinand, Jan Nepomuk, Antonín, František, Klemens, Terezie, Engelbert ad. V pondělí 22. 1. 1838 se v Praze oženil s Johannou von Nostitz-Rokitnitz (* 22. 1. 1819 Praha - † 10. 10. 1870 Praha) a v r. 1852 zakoupil na pražském Valdštejnském nám. palác, dnes Ledeburský (č. 162/3). Byl vybudován spojením 2 renesančních domů a kolem r. 1716 rekonstruován Janem Santinim. (Přestavba je nově přisuzována Giovannimu Battistu Alliprandimu.) V r. 1787 byl rozšířen o další dům Ignácem Palliardim, který nejblíže k náměstí upravil i terasovitý park volně propojený s palácem (Ledeburská zahrada), z okolních je položen nejvýše. Na náměstí Valdšteinském již stojí palác nyní rodu Ledebur-Wicheln, který na počátku XVI. stol. náležel kurfirštům saským, od kterých jej koupil r. 1638 Jan sv. pán Merder, po kterém jej měli Alexandr Regnier z Bleileben na Sobochlebě (1638), Ant. Pankrác z Gallasu (1663) a koupil r. 1665 Jan Václav Novohradský z Kolovrat, v jehož rodě zůstal až do r. 1852, kdy jej koupil hr. Adolf Ledebur… (Praha - popis města - Malá strana - okres sv. Tomáše, Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Dvacátý díl. Pohora Q. v. - 1903. Vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze.). Po jeho smrti zdědil Telnici i Všebořice syn, hrabě Johann von Ledebur-Wicheln (* 30. 5. 1842 Křemýž - † 14. 5. 1903 Praha) a po něm vnuk, hrabě Franz von Ledebur-Wicheln (* 6. 9. 1877 Petrohrad - † 24. 5. 1954). Všichni členové rodu Ledebur-Wicheln byli a doposud žijící jsou potomky Marie Alžběty (* 1625 - † 29. 9. 1662 Vídeň), jediné dcery Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna (* 24. 9. 1583 Heřmanice - † 25. 2. 1634 Cheb). - Ústečané nejen v datech (2) - Ústecká kulturní platforma '98, 2008
Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Dvacátý díl. Pohora – Q. v. - 1903. Vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze.
wappen-ledeburg.bmp

Ledebourové, český šlechtický rod, původem z Vestfálska, v Čechách od poloviny 17. století. Drželi statků v různých místech Čech (Golčův Jeníkov, Liblín, Peruc). 1669 povýšeni do panského stavu, 1807 do hraběcího stavu. Členové rodu u nás žili do 1945... ...August (* 1772), syn Augusta z L. a Bedřišky z Wendtu, zdědil Kostomlaty a Křemyž, vyženil r. 1804 s Terezií hrab. Hartigovou Horní Beřkovice a koupil r. 1811 Březnici u Ústi n. L. Majestátem z 26. list. 1807 povýšen do hrab. stavu c. k. států. Zemřel r. 1846 zůstaviv syna Adolfa, který po něm zdědil Kostomlaty, Křemyž, Všebořice a Milešov. Tento, c. k. tajný rada (* 1812 – † 1886), pojal r. 1838 za manž. Johannu hrab. z Nostic-Rienecku (* 1819 – † 1870), dámu hvězdového kříže. Z manželství toho pošla dcera Karolina (* 1839), která provdala se r. 1863 za Bohdana svob. p. Hrubého z Jelení, a synové Jan (* 30. kv. 1842) a František (* 1844 – † 1893)... - Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Patnáctý díl. Krajčij Ligustrum. - 1900. Vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze.
BABINY I -

babina-poslednibarak.jpg - bývalá vojenská hláska - foto: Daniel ‘Joseph’ Bouška (středa 8. 7. 2009)
Babiny (Babina): B. Liběšické, ves v Čechách, 28. d., 159 ob. něm. (1880), hejt. a okr. Litoměřice (2 hod. sev.), obec B., býv. dom. Liběšice, fara Proboštov. - Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Třetí díl. B–Bianchi. - 1890. Vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze.
Hliňany (Hlinai, Hlinay)
Pelcl (Pelzel) František Martin, buditel a dějepisec český (* 11. list. 1734 v Rychnově n. Kn. – † 24. ún. 1801 v Praze). Studoval u piaristů v Rychnově a u jesuitů v Hradci Kr.; měl se státi ranhojičem, ale odešel do Prahy, aby tam vlastní silou mohl pokračovati ve studiích. Logiku slyšel u cisterciáků, pak studoval filosofii a theologii u jesuitův a konečně přešel na práva. Pro vpád pruský r. 1757 P. z Prahy odešel do Vídně, kde se zabýval studiemi historickými, mluvnickými a aesthetickými. Po svém návratu do Prahy P. řídil 8 let výchovu mladých hrabat Jana a Joachima ze Šternberka (1761 – 69). Potom chtěl se věnovati studiu mediciny, ale místo toho přijal opět s Dobrovským a Schallerem řízení výchovy mladých Nostitzů (1769). V domě Nostitzském P. z dosavadního mnohostranně a skvěle vzdělaného, ale vždy ještě neustáleného »Schöngeista« stal se zralým a hotovým mužem, který pevně si vytkl za cíl odborné studium českých dějin. Tu také nabyl oněch rozsáhlých styků s předními osobnostmi tehdejší osvícenské učené společnosti v Čechách a na Moravě. Jeho jméno tím se tak rozhlásilo, že r. 1773 byla mu nabídnuta stolice češtiny na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní a záhy na to professura dějepisu v Erfurtu. Zároveň však v domě ryt. Neuberka působily na něho i obrodné snahy národní a lidové. Roku 1793 byl P. povolán za professora češtiny na universitu pražskou. První dílo P-ovo bylo Kurzgefasste Geschichte der Böhmen von den ältesten bis auf die itzigen Zeiten (1774, 1779 a 1782, 3 vyd.); dílo vyšlo z poznámek, jež si P. sestavil pro své výklady z dějepisu u Nostitzů, a uveřejněno bylo na podnět J. Borna. Je to jen přehled, ale tehdy velmi užitečný a dosud zajímavý osvíceným pojímáním událostí a také národním uvědoměním autorovým. Roku 1775 vydal Handbuch zum Gebrauche der Jugend bei Erlernung der deutschen, französischen und böhmischen Sprache (2. vyd. 1795). S Bornem a s podporou litoměřického biskupa A. z Valdšteina pořídil P. německé zpracování Voigtových a Bornových »Effigies« Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (4 sv., 1773 – 82), vědecký význam díla toho není však značný. Do »Pojednání české soukromé společnosti v Čechách« (pozdější Král. společnosti nauk) napsal: Abhandlung über Samo, König der Slawen (1775), pojednání, jímž Samo byl uveden do české historie; Abhandlung vom böhm. K. Přemysl Otakar II., ob ihm die Kaiserkrone angebothen (1776); Diplomatische Nachrichten, wie das Königreich Böhmen an das luxemb. Haus gekommen (1777); Diplomatische Beweise, dass K. Wenzel IV. nicht drei-, sondern nur zweimal gefangen worden, und wann ist K. Karl IV. Markgraf in Mähren geworden (1779). Roku 1780 a 1731 vyšlo dvousvazkové dílo Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen, jedna z hlavních a nejpilnějších prací P-ových, psaná s láskou a na základě hojného, dosud neznámého materiálu; Karel IV. v líčení P-ově jeví se »jako epochální zjev hrdiny práce, zbožnosti, učenosti, uměnímilovnosti, důmyslu diplomatického i strategického, péče vladařské a příchylnosti k zemi České«. Své stanovisko proti nepřátelské recensi vyložil P. znova ve spisku Apologie des Kaisers Karl IV. (1785). S Dobrovským a podporou J. Johna vydal pak Scriptores rerum Bohemicarum (2 sv., 1782 a 1784). Roku 1786 vyšlo jeho dílo Böhmische, mährische und schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten, spis založený na hojném materiálu a psaný tónem smířlivým. Do »Pojednání společnosti nauk« napsal: Das Edikt K. Karl IV. wider die Ketzer vom 18. Sept. 1376 wird in Zweifel gezogen (1782); Über das Vaterlana des Jacobus de Miza genannt Jacobellus (1784), pojednání, jímž Jakoubka ze Stříbra vrátil Čechám; Abhandlung über den Ursprung des doppelten Adlers des röm. K. Wenzels IV. (1785); Historische Nachrichten von dem Lithauischen Prinzen Sigismund Korybut (1786), studie, založené hlavně na t. zv. »Starých letopisech českých«; Biographie des A. Voigt (1787); Über die Herrschaft der Böhmen im Markgrf. Meissen (1788); Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen (1788,1. čásť). R. 1788 – 90 vydal ve dvou svazcích druhé své hlavní dílo Lebensgeschichte des röm. und böhm. Königs Wenzeslaus s hojnou sbírkou listin; P. počínal si tu velmi jistě a obratně v množství spletitých otázek, a jeho dílo pro dějiny Václava IV. má dosud význam; hnutí husitské P. chápe sympathicky. Roku 1791 vyšel první díl Nové kroniky české, jejž následoval r. 1792 díl druhý a r. 1796 díl třetí (do r. 1378): díl čtvrtý (1378 – 1429) zůstal v rukopise. P. vypravuje tu na širokém a solidním základě, ale slohem a způsobem populárním, v duchu josefinsky osvícenském. »Nová kronika česká« má tak velikou důležitost národně buditelskou. Pro vývoj P-a samotného je charakteristická tím, že v ní jeví se jeho přechod od národně pessimistického osvícenství k nacionalismu. S professorskou činností P-ovou souvisí spisy: Akademische Antrittsrede über den Nutzen und die Wichtigkeit der böhm. Sprache (1793); Typus declinationum linguae bohemicae (1793) a Grundsätze der böhm. Grammatik (1795, 2. vyd. 1798) na zásadách Dobrovského a s jeho dodatkem o přízvučné prosodii. Pro pojednání učené společnosti napsal v těchto letech: Biographie des Grafen Joh. v. Sternberg (1790); druhou čásť studie Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen (1791), kde vyslovuje mínění, že Němci na obvodu Čech usedlí jsou potomci starých Markomanů i Bojů, a kde nejdůrazněji vyslovuje svůj národní pessimism; Über den Ursprung und Namen der Stadt Prag (1792) a Beiträge zur Geschichte der Tempelherren in Böhmen u. Mähren (1798). Roku 1775 vydal Balbínovu Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, která však byla zabavena, a r. 1777 Příhody Václava Vratislava svob. pána z Mitrovic. V rukopise zůstalo mnoho ještě prací (tak něm. kronika XVIII. stol., některé práce genealogicko-historické, studia k diplomatáři českému a moravskému, přepracování první části něm. dějin Čech, dějiny Josefa II., Paměti a j.), které však P. nestačil již upravit k tisku. Pozůstalost P-ova dostala se dílem hr. Thunovi do Děčína, dílem do Pražské knihovny Lobkovické. – Srv. J. Vlček, Dějiny české literatury, II1. (1898), kde na str. 174. uvedena i další literatura. - Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Devatenáctý díl. P – Pohoř. - 1902. Vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze.

budov-katastr.psd - Císařské povinné otisky stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1847 - Lith. Krapf u. Krippel) - Budowe in Böhmen - Leitmeritzer Kreis - Bezirk Ploschkowitz (Ploskovice)


P9169728_panorama.jpg - foto: M. ‘Pekky’ Bouška (čtvrtek 16. 9. 2010)

SUDETY

aneb Les divokých sviní transformován do zaniklé obce Dělouš (Tillisch).
zpracováno dle podkladů a za laskavé pomoci pana Milana ‘Freda’ Pištěka

BABINY II


MUDr. Alexanderem Marianem (* 1853 Lipová [Hainspach] u Velkého Šenova [Groß-Schönau, Wulki Šunow] - † 29. 12. 1919 Ústí n. L.),
BUDOV

http://www.ukp98.cz/vystava/korektury/korektury-vystava.doc

Pod mapou (nikoli italic)

Nízký počet obyvatel obcí neumožňoval sestavit místní národní výbor. Do roku 1957 zanikly až dosud samostatné obce Budov, Knínice (Kninitz), Liboňov (Liesdorf), Lužec (Luschwitz), Malé Chvojno (Klein Kahn), Mašovice (Meischlowitz), Moravany (Morawan, Morwan), Němčí (Nemschen), Neštědice (Nestersitz), Podhoří (Deutsch Neudörfel), Pohoří (Pohorz), Střížovice (Strizowitz), Šachov (Klein Tschochau), Vitín (Wittine), Žďár (Saara) (v roce 1960 Žďár svou samostatnost opět obnovil, aby ji v roce 1976 znovu pozbyl)’. - PhDr. Věra Hladíková (* 8. 5. 1957) - Okresní (jednotný) národní výbor Ústí n. L. (1944) 1945 - 1986 (1993) - Archiv města Ústí n. L., 2009.


A prosim Tě, tu poslední závorku tam zase vrať (sorráč)
budov-katastr.psd - Císařské povinné otisky stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1847 - Lith. Krapf u. Krippel) - Budowe in Böhmen - Leitmeritzer Kreis - Bezirk Ploschkowitz (Ploskovice)

(http://www.ukp98.cz/vystava/budov/budov-katastr.bmp)


P9169728_panorama - M. ‘Pekky’ Bouška (čtvrtek 16. 9. 2010)

(http://www.ukp98.cz/vystava/budov/P9169728_panorama.jpg)


Horní Les (Oberwald) - horský výčep na trase Tisá (Tyssa) - Nakléřov (Nollendorf) - hospodářství pana Franze Krauspenhaara
http://www.ukp98.cz/vystava/panelKamm/Kammweg_Tyssa-Nollendorf.jpg - Horní Les (Oberwald) - horský výčep na trase Tisá (Tyssa) - Nakléřov (Nollendorf) - hospodářství pana Franze Krauspenhaara (peterswald.org)


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azrefs.org 2016
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə